Taiwan

A History Told Through Its Eras

Před říšemi: ostrov mořeplavců a tetovaných královen

Austronéské počátky a domorodá království, c. 3000 př. n. l.-1683

Nad východními horami svítá a první, čeho si všimnete, není moře, ale ticho před tím, než do něj udeří pádla. Dávno předtím, než někdo v Evropě napsal slovo Formosa, byl Tchaj-wan už bodem odjezdu. Většina badatelů dnes sleduje austronéský svět zpět právě k tomuto ostrovu: odsud se námořníci během staletí vydávali k Filipínám, do Indonésie, na Madagaskar, na Havaj i na Nový Zéland.

Co si většina lidí neuvědomuje, je prosté: Tchaj-wan nebyla žádná prázdná zelená cena čekající na kolonizátory, aby jí dali jméno. Byl to obydlený svět Amisů, Atayalů, Paiwanů, Bununů a mnoha dalších, každý s vlastním jazykem, obchodními trasami, rituály i politickým řádem. Ve středním Tchaj-wanu drželo Království Middag po staletí pohromadě vesnické aliance, vybíralo tribut a vyjednávalo jako mocnost sama o sobě.

Představte si ženu z kmene Atayal u tkalcovského stavu, jak prsty zaplétá indigové a červené nitě do geometrických pásů tak přesných, že se dají číst jako rodokmen. Ty obličejové tetování nikdy nebyly ozdoba. Získávaly se tkalcovskou dovedností; byly důkazem dospělosti, důstojnosti a práva setkat se s předky se ctí vepsanou do tváře.

Pak přišli nově příchozí s účetními knihami, mušketami a mapami. Nizozemští obchodníci, vojevůdci Zhengů, úředníci dynastie Qing: každý věřil, že ostrov lze obsadit, zdanit, pokřtít nebo podrobit. Jenže první odpor vůči každé vnější moci vždy přicházel od lidí, kteří už znali každý ohyb řeky i každý horský průsmyk, a právě tenhle zápas mezi místními světy a dovezenou autoritou bude formovat Tchaj-wan další čtyři století.

Tauketok, poslední nejvyšší náčelník Middagu, přijal vyslance dynastie Qing vsedě, což bylo podle jejich protokolu urážkou a podle jeho prostým prohlášením, že stále vládne vlastní půdě.

Když japonské úřady později zakázaly obličejové tetování Atayalů, stařešinové prý netruchlili tolik kvůli sobě jako kvůli svým vnučkám, které dorazí do země předků s tím, čemu říkali „prázdné tváře“.

Pevnost Zeelandia, Koxinga a ostrov, který chtěli všichni, ale nikdo ho nikdy zcela nedržel

Nizozemská Formosa a mezihra Zhengů, 1544-1683

Strážný stojí na hradbách pevnosti Zeelandia u dnešního Tainanu a mhouří oči do bíle žhnoucího horizontu. Pevnost voní solí, střelným prachem a vlhkou cihlou. Někde v účetních knihách jsou cukr, jelení kůže, misionářské zprávy a neuhrazené dluhy; někde za obzorem se blíží flotila.

Portugalští námořníci, kteří kolem Tchaj-wanu propluli roku 1544, mu dali jeho nejslavnější evropské jméno, Formosa, a pluli dál. Nizozemci tak letmí nebyli. Od roku 1624 vybudovali na jihozápadě obchodní kolonii, zapojili ostrov do obchodního stroje VOC a pokusili se z vesnic udělat zdanitelné poddané a z duší konvertity. Ta imperiální sebedůvěra vypadala v kameni pevně. Ve skutečnosti tak pevná nebyla.

Jedna z nejlahodnějších skandálních epizod té doby patří Pieteru Nuytsovi, nizozemskému guvernérovi s darem urazit přesně ty nepravé lidi. Japonskou delegaci zvládl tak špatně, že krize skončila únosem jeho vlastního syna a nakonec i tím, že Nuytse sami Nizozemci vydali Japonsku jako diplomatickou oběť. Koloniální frajeřina se umí zhroutit překvapivě rychle.

Pak přišel Zheng Chenggong, na Západě známý jako Koxinga, věrný princ padlé dynastie Ming, syn čínského obchodníka-piráta a japonské matky. Roku 1661 se jeho flotila objevila u Tchaj-wanu v ohromujících počtech. Guvernér Frederik Coyett posílal zoufalé žádosti o pomoc, sledoval selhání záchranné výpravy a v únoru 1662 Zeelandii kapituloval, zatímco ještě zněly bubny formálního odevzdání. Nizozemci odešli, ale jeden z nich, Coyett, po sobě zanechal hořké paměti s názvem Neglected Formosa, které znějí méně jako dějiny a víc jako stížnost ukřivděného šlechtice vytištěná knižně.

Koxingovo vítězství se často vypráví jako čistý převod od evropské kolonie k čínské vládě. Nebylo to tak ani omylem. Jeho dědicové museli napříč domorodým územím vyjednávat, nutit i vraždit a ostrov, který si nárokovali, zůstával tvrdošíjně pluralitní, neusazený a podstatně hůř ovladatelný, než přiznávalo jakékoli prohlášení z Tainanu.

Frederik Coyett, poražený nizozemský guvernér, přišel o Tchaj-wan, stanul před soudem vlastní společnosti a ponížení proměnil v literaturu.

Nizozemské záznamy si krátce před Koxingovým obléháním poznamenaly jakési zjevení podobné mořské panně u Zeelandie a vedly je jako znamení; i říše nechávala jedno oko na pověře.

Z imperiálního pohraničí výkladní skříní kolonie

Pohraničí dynastie Qing, osadnický ostrov a japonská kolonie, 1683-1945

Úředník v róbě dynastie Qing rozvine listinu na dřevěném stole, zatímco venku osadníci klučí pole od západní nížiny směrem k podhůří. Papíry říkají pořádek, registraci, hierarchii. Ostrov za oknem říká migrace, potyčky, pašování a hlad po půdě.

Poté co dynastie Qing roku 1683 připojila Tchaj-wan, zacházela s ním s jistou zdrženlivostí, skoro jako s vzdáleným bratrancem s drahými návyky. Migrace z Fujianu a Guangdongu proměnila západní pobřeží; vyrostly chrámy, rozšířilo se zavlažování a města houstla v pás, z něhož se stane městská osa od Taipei přes Tainan až na jih ke Kaohsiungu. Úředníci Qing však nikdy plně neovládli hory a staré dělení na „uvařené“ a „syrové“ pohraničí vám řekne víc o imperiální aroganci než o lidech, které se snažilo zařadit.

Devatenácté století přineslo větší tlak zvenčí i naléhavější vědomí dvora, že na Tchaj-wanu záleží. V Taipei se začalo formovat provinční hlavní město. Liu Mingchuan, reformátor a přeživší, protlačil na ostrov telegrafní vedení i jeden z nejstarších železničních projektů v Číně. Co se často neví, je podstata věci: modernizace sem nepřišla jako abstraktní pokrok. Přišla jako sloupy zabořené v blátě, koleje v horku a hádky o to, kdo to zaplatí.

Pak byl po porážce dynastie Qing v roce 1895 Tchaj-wan postoupen Japonsku. Noví vládci přišli s mapováním, policejními budkami, školami, cukrovary a vášní pro sčítání. Železnice ostrov stáhla k sobě. Kampaně veřejného zdraví, urbanistické plánování a průmyslová těžba ho přetvořily. Taipei získala široké správní třídy; kultura horkých pramenů zesílila v místech jako Beitou; a koloniální architektura stále vrhá stín na ulice, pokud víte, kam se dívat.

Jenže japonské období nikdy nebylo jen účinná správa v nažehlené uniformě. Byl to asfalt i nátlak, vzdělání i potlačování. Domorodá povstání vyvrcholila povstáním Wushe roku 1930, kdy bojovníci Seediq vystoupili proti koloniální vládě a říše odpověděla drtivou silou. Do roku 1945 byl Tchaj-wan procvičen, vyučen, zdaněn i propojen a tyto koloniální struktury převezme další režim téměř beze změny.

Liu Mingchuan vládl s reformní energií a imperiální netrpělivostí, tahal telegrafní dráty a železniční koleje do pohraničí, které dvůr dlouho raději držel od těla.

Když Japonsko v roce 1895 převzalo Tchaj-wan, místní elity krátce vyhlásily Republiku Formosa; trvala jen několik měsíců, ale už to gesto ukázalo, že ostrov byl víc než provincie předávaná jako majetek.

Ostrov, který se po strachu naučil znovu mluvit

Čínská republika, Bílý teror a demokracie, 1945-současnost

V roce 1947 zapraská rádio ve vládní kanceláři v Taipei, na stole se vrší papíry a venku už se nálada obrátila. Tchaj-wan právě přešel z japonské vlády pod Čínskou republiku a mnozí ostrované čekali, že znovusjednocení přinese úlevu. Místo toho přišla korupce, nedostatek, arogance nové správy a pak katastrofa incidentu z 28. února.

Zabíjení začalo sporem o pašované cigarety a rozšířilo se v revoltující odpor a represe. Dorazily jednotky. Místní vůdci, studenti, právníci, lékaři, muži, kteří věřili, že vyjednávají, mizeli ve věznicích nebo v hrobech. Bílý teror, který následoval po ústupu nacionalistické vlády na Tchaj-wan v roce 1949, vybudoval stát strachu trvající desetiletí, se stanným právem, dohledem, cenzurou a tichem, které vstoupilo až do rodinného života.

A přece i autoritářské režimy si vytvářejí vlastní opozici. V obývácích, kostelech, soudních síních i stranických kancelářích disidenti nepřestávali tlačit. Jedním z nich byl Chiang Ching-kuo, dědic autokratické dynastie, a právě on se stal mužem, který uvolnil systém, jejž jeho otec zpevnil. Dějiny mají tyhle ironie rády. V roce 1987 zrušil stanné právo a jakmile víko odletělo, politický život Tchaj-wanu vyrazil vpřed s pozoruhodnou silou.

Nikde se tahle proměna necítí snáz než v Taipei, kde autoritářské bulváry, ministerstva z japonské éry a demokratická protestní prostranství leží pár minut od sebe. Moderní příběh ostrova vede přes volby, továrny na polovodiče, studentská hnutí, uznání domorodých národů i tvrdohlavé trvání na tom, že zdejší identitu nelze zredukovat na cizí občanskou válku. Tainan si pamatuje starší hlavní města, Kaohsiung práci a opozici, Jiufen zlato a exil, Hualien zase stále připomíná středu, že geografie má vlastní politiku.

Tohle je kapitola, která se pořád píše. Zlom je ale jasný: Tchaj-wan se stal moderním ne tehdy, když zbohatl, ale když se naučil veřejně přít po desetiletích, v nichž spor mohl stát život. Proto záleží na každé dřívější epoše. Všechny se vracejí sem, k otázce, kdo smí ostrov pojmenovat a kdo za něj smí mluvit.

Chiang Ching-kuo zůstává jednou z nejpodivnějších postav tchajwanských dějin: syn diktatury, žák sovětských metod a vládce, který otevřel dveře demokracii, již pak společnost rozrazila dokořán.

Během Bílého teroru rodiny často schovávaly zakázané knihy do obyčejně vypadajících obalů, takže police působila nevinně, a přitom v ní papírově přežívala malá podzemní republika.

The Cultural Soul

Země, která mluví oklikou

Na Tchaj-wanu řeč málokdy útočí přímo. Krouží, zardívá se, nabízí ovoce. První fráze, kterou uslyšíte, bývá bù hǎo yìsi, tedy promiňte, omlouvám se, pardon, narušil jsem povrch světa a mrzí mě to. Jeden výraz pro celou etiku. Národ se někdy prozradí v jediné slabice rozpaků.

Poslouchejte v MRT v Taipei a ostrov každých pár zastávek změní rejstřík. Mandarínština nese oficiální větu, uhlazenou a použitelnou; hokkien pod ni vklouzne jako pára pod dveřmi; v horských krajích se ozve hakka; na východním pobřeží u Hualienu a Taitungu se na cedulích vracejí domorodá místní jména s důstojností něčeho, co bylo jednou odsunuto stranou a teď je znovu zváno ke stolu. Jazyk tu není pomník. Je to přeplněná zásuvka plná ostrých, užitečných věcí.

Pak přichází nejsladší otázka na ostrově: chia̍h-pá--bē, už jste jedl. Ptají se tety, obchodníci, staří muži na plastových stoličkách, zní to nenuceně a znamená to všechno. Hlad se tu nikdy nebere jako čistě soukromá věc. Země je stůl prostřený pro cizince.

Tchajwanská konverzace má dar pro nepřímost. Odmítnutí přichází převlečené za váhání. Náklonnost se maskuje jako starost o to, jestli jste si vzal deštník. V Evropě si pletete upřímnost s přímostí. Tchaj-wan ví své.

Vývar, pára a náboženství malých misek

Na Tchaj-wanu se jí s vážností, kterou si jiné národy nechávají pro ústavy. V misce lǔròu fàn může být vepřový bok, sója, šalotka, cukr, čas, synovská úcta, migrace z Fujianu i hluboké přesvědčení, že rýže existuje proto, aby přijímala všechno, co skápne. V Tainanu jsou misky menší, což vůbec není zdrženlivost. To je ctižádost. Máte sníst čtyři věci před polednem a o každé vést důstojnou debatu.

Noční trhy v Taipei, Kaohsiungu a Taichungu se řídí zákonem rènào: žár, hluk, apetit, plastové stoličky, výfuky skútrů, olej na pánvi, sekaná bazalka, kovové kleště tlučící o ocelové tácy. Smradlavé tofu se ohlásí dřív, než se stánek objeví, pachem na půl cesty mezi vzpourou a pozvánkou. Správná reakce není odvaha. Je to kapitulace.

Tchajwanské jídlo má jednu vzácnou ctnost: nepotřebuje vám lichotit. Ústřicové omelety se třesou sladkobramorovým škrobem a odmítají eleganci. Hovězí nudlová polévka barví košile. Bubble tea vyžaduje sílu čelistí. I ananasový koláček, ten zdánlivě vychovaný malý balíček, v sobě skrývá spor o to, zda má náplň obsahovat zimní meloun, nebo čistý ananas. Ostrov mění chuť v metafyziku a čeká, že mu budete stačit.

A čaj. O čaji se mluvit musí. V Alishanu chutná vysokohorský oolong téměř nestoudně čistě, jako by list strávil odpoledne koupelí v oblaku. Šálek je malý, protože cokoli navíc by ten zážitek zhrublo.

Zdvořilost téměř nevyhnutelné srážky

Tchajwanská zdvořilost není chladná choreografie japonského typu ani evropský zvyk nazývat hrubost ctností poté, co člověk řekne něco hrubého. Je měkčí, rychlejší, víc improvizovaná. Lidé vám udělají místo dřív, než požádáte. Někdo vám podá přesně ten žeton na vlak, který jste u automatu nepochopil, a pak zmizí dřív, než se vděčnost stihne stát trapnou.

Sledujte choreografii u stolu. Jídla přicházejí pro všechny. Polévka se sdílí. Nejlepší kus ryby nepatří nejdrzejší ruce, ale člověku, kterého se jiná ruka rozhodne poctít. I v obyčejné restauraci v Taipei nebo Lukangu se pohostinnost chová jako diskrétní panovník. Vládne, aniž by to oznamovala.

Fronty se tu dodržují s překvapivou vírou na společnost tak hustě osídlenou. Eskalátory, chrámová nádvoří, pult v pekárně, řada na perónu na spoj k autobusu do Jiufenu nebo na HSR směrem k Tainanu: řád přetrvává. Ne ztuhle. S grácií. Civilizace možná není nic víc než cizinci, kteří se dohodli, že si navzájem nebudou znepříjemňovat život.

Největší lekce etikety zní takto: netlačte na intenzitu příliš rychle. Tchaj-wan dává přednost vřelosti před vpádem. Úsměv je štědrý. Hlasitý názor v prvních pěti minutách je barbarství.

Kadidlo pro živé, hluk pro bohy

Tchajwanské náboženství po vás nechce, abyste si vybral jedny dveře a ostatní zavřel. Hromadí se. V chrámu může být Mazu, Guanyin, místní božstva země, desky předků, červené lampy, elektrické lotosové květy, vyřezávaní draci, schránky na dary i muž spící na plastové židli pod celou tou nebeskou administrativou. Posvátno tu snáší nepořádek obdivuhodně dobře.

Vejděte do chrámu v Tainanu nebo Kaohsiungu a první vjem není víra, ale atmosféra: kadidlo husté jako látka, lakované dřevo ztemnělé desetiletími kouře, věštební bločky klepající o kámen, krátký zlatý záblesk oltáře, když někdo otevře boční dveře. Náboženství na Tchaj-wanu voní zaměstnaností. Není to dekorativní zbožnost. Je to vyjednávání, vděčnost, prosba, účetnictví.

Mazu je důležitá, protože důležité je moře. Předci jsou důležití, protože mrtví zůstávají tvrdohlavými členy rodiny. Měsíc duchů je důležitý, protože zanedbávat neviditelné se považuje za špatnou správu. Neskrývám, že to obdivuji. Západní sekularismus zachází s neviditelným jako s dětinskostí. Tchaj-wan s ním zachází jako s oddělením, které by bylo pošetilé ignorovat.

A přesto nálada málokdy zůstane dlouho slavnostní. Chrámová slavnost může být ohlušující, komická, přehnaná, lemovaná svačinami, ohňostroji a dětmi, které táhnou prarodiče k kandovanému hlohu. Zbožnost tu umí dělat pořádný rámus.

Kachle, beton a umění přežít

Tchajwanská architektura má poctivost tváře, která se nikdy nenamáhala s kosmetickou operací. Na jedné ulici si přečtete nizozemské ambice, qingskou geometrii, japonskou disciplínu, poválečný spěch i praktickou nestydatost vlnitého plechu přidaného proto, že existuje déšť a ideologie nezastaví zatékání. Puristé si mohou stěžovat. Život jim už odpověděl.

Nejvíc vrstevnaté paměti si drží staré čtvrti Tainanu: chrámové střechy zvednuté vzhůru jako rukávy opery, úzké obchodní domy stavěné tak, aby se danila šířka a odměňovala hloubka, stopy japonské éry ukryté v cihle, podloubí, která proměňují klima v urbanismus. V Taipei město dává přednost hádce. Japonské koloniální fasády stojí vedle betonových činžáků obložených zelenými a krémovými dlaždicemi, které by měly být ošklivé a nějak nejsou, protože skútry, vlhkost, květináče a prádlo dokončily kompozici.

Pak zasáhne krajina. V Jiufenu nahrazují ulice schody a hora si vynucuje vertikalitu. V Hualienu tlačí mramor a oceán zastavěný svět do pokory. V Alishanu dělají cypřiše a mlha z každého nástupiště něco provizorního, jako by si architektura jen půjčovala prostor od stromů starších než říše.

Tchaj-wan staví jako ostrov, který počítá se zemětřesením, tajfuny, vpády počasí a neustálou revizí. Výsledek je málokdy čistý. Je lepší. Je živý.

Neon, ticho a déšť, který přemýšlí

Tchajwanský film má jeden z velkých výkonů moderního umění: umí zviditelnit čekání. Taipei Edwarda Yanga a města Hou Hsiao-hsiena jsou plná výtahů, uliček, nudláren, školních chodeb, přileb na skútry, zastavení u oken a deštěm lesklých silnic, kde se zdá, že myšlenka kondenzuje ve vzduchu dřív, než někdo promluví. Akce je sesazena z trůnu. Hlavním hrdinou se stává čas.

Mohlo to být nesnesitelně strohé. Není. Ty filmy vědí, že městský život se skládá ze zářivek odrážejících se na mokrém asfaltu, z večerek o půlnoci, z rodinných povinností nesených domů v plastových taškách i z trapné komiky toho, že člověk žije mezi ostatními lidmi. Taipei se na plátně neprodává jako metropole. Sleduje se jako habitat.

Nejvíc obdivuji odmítnutí všechno dovysvětlit. Tchajwanské kino důvěřuje pohledům, zárubním a vzdálenosti mezi dvěma lidmi u jídelního stolu. Emocionální událost se často odehrává v prostoru kolem dialogu, ne přímo uvnitř něj. Velmi moudré. Většina prohlášení je vulgární ve srovnání s rukou, která váhá nad miskou.

Po několika dnech na ostrově přestanou ty filmy působit stylizovaně. Začnou vypadat jako dokument. Neon byl vždycky tak něžný. Ticho bylo vždycky tak plné.