Managua

Žádná ulice se dlouho nedrží v přímce; adresy se udávají podle zaniklých rádií a stromů, které už dávno nestojí. Když se zeptáte na cestu, uslyšíte „de donde fue el Hotel Bojórquez“, i když ten hotel zemětřesení v roce 1972 zcela pohltilo. Tehdy se uliční síť rozlomila a už se nikdy nespravila, takže se město rozlévá jako prasklé zrcadlo — každý střep odráží jiné desetiletí betonu, vlnitého plechu a náhlých výbuchů bugenvileí.

Co to všechno drží pohromadě, je zvuk. Od hvizdu prodejce tortill za svítání po basovou linku unikající z auta zaparkovaného před letničním kostelem o půlnoci měří Managua vzdálenost v decibelech. Stačí jít za marimbou, která soupeří s reggaetonem, a dorazíte k víkendovému food courtu v Mercado Roberto Huembes, kde nacatamal velký jako vázaná kniha stojí čtyřicet córdob a je zabalený do stejného banánového listu, jaký používala babička prodavačky za Somozových časů.

Překvapí, jak rychle vás tohle místo pustí k sobě. Stačí jedna jízda mikrobusem linky 110 — jehož dveře drží zavřené tkanička — a už jste součástí debaty o baseballových sestavách. Přijmete-li malý kelímek café chupito od řidiče, vstoupíte do nekončícího vyjednávání města mezi pamětí a pohybem vpřed. Zůstaňte dost dlouho na to, abyste viděli slunce zapadat za Malecón, a pochopíte, proč místní říkají jezeru „Xolotlán“ místo Managua: názvy se dají nahradit stejně jako budovy, ale voda si pamatuje.