asi 1 200 000 př. n. l.-500 př. n. l.
Kde se lidstvo naučilo používat ruce
Ranní světlo na dně Velké příkopové propadliny dělá něco nemilosrdného: ukáže každý kámen. V Olorgesailie jižně od Nairobi dopadalo na tisíce pěstních klínů pohřbených ve vulkanickém prachu, jejichž ostří byla ještě tak ostrá, že první badatelé tvrdili, že by se s nimi člověk málem oholil. Nebyl to náhodný rozptyl po jednom lovu. Vypadá to jako zvyk, opakování, výuka.
Co většině lidí uniká, je prosté: Keňa nezačíná královstvími ani karavanami. Začíná praxí. V Olorgesailie a kolem jezera Turkana se lidé po generace vraceli na stejná místa a tvarovali nástroje s takovou důsledností, že téměř vidíte, jak se lekce předává z jedněch rukou do druhých.
Pak přišel chlapec od Turkany. V roce 1984 si Kamoya Kimeu na západním břehu jezera Turkana všiml kousku lebky ne většího než krabička od sirek a z té suché země se postupně vynořila kostra dnes známá jako Turkana Boy, dospívající Homo erectus, který zemřel asi před 1,6 milionu let. Měl dlouhé končetiny, byl na svůj věk vysoký a v obrysech už znepokojivě moderní. Ne příšera z legendy. Člověk s koleny, krokem, růstem, možná i neobratností.
A ještě před písemnou kronikou stavěla severní Keňa paměť do kamene. Kolem roku 3000 př. n. l. vztyčovaly pastevecké komunity v Turkana Basin pilířová místa pro své mrtvé, s prací, obřadem a plánováním v měřítku, které prozrazuje, že společnost už znamenala víc než pouhé přežití. Země, která pak pošle do dějin slonovinu, koření, rebely i prezidenty, se dávno naučila první lekci civilizace: jak shromáždit lidi kolem něčeho, na čem se shodnou, že na tom záleží.
