c. 650-1494
Xaymaca před děly
Nad batey, obřadním prostorem vysekaným do země, se láme den a první zvuk není kostelní zvon, ale pleskot bosých nohou o udusanou půdu. Dávno předtím, než se na evropských mapách objevila jména Kingston, Montego Bay nebo Port Royal, říkali Taínové tomuto ostrovu Xaymaca, země dřeva a vody. Přicházeli ve vlnách z orinošského světa a přinesli kasavu, kanoe vyhloubené z obřích kmenů a politický řád vystavěný kolem caciků, obřadů a obchodu napříč Karibikem.
Co si většina lidí neuvědomuje, je prosté: Jamajka nikdy nebyla prázdný ráj čekající na „objevení“. Vesnice stály v promyšleném vztahu k řekám, rybolovným místům a posvátným předmětům zvaným zemis, vyřezávaným duchům, kteří spojovali živé s předky, počasím, sklizní i válkou. Ostrov už patřil do sítě: mezi Jamajkou, Kubou, Hispaniolou a Portorikem pluly kanoe se zbožím, příběhy i manželskými vazbami.
Španělští kronikáři zachovali jen úlomky, ale i úlomky umějí bodnout. Vyprávějí o Huareovi, caciquovi, který se v roce 1494 setkal s Kolumbem, když vyplul v plné parádě s peřím a doprovodem bránit své pobřeží. Pak záznam řídne, a přesně to dobytí často dělá jako první: zredukuje život na poznámku pod čarou a pak smaže i tu.
A přece Taínové světu zanechali něco intimního. Houpací sítě, chléb z kasavy, techniku barbecue, místní jména, způsoby spaní, sázení a pohybu v horku. Prvním velkým dědictvím ostrova nebyla pevnost ani koruna. Byl to způsob, jak žít se dřevem, vodou a mořem, dědictví, které dobyvatelé využili, přejmenovali a nikdy úplně nenahradili.