Indonesia

A History Told Through Its Eras

Když bylo souostroví ještě potopeným kontinentem

Před královstvími, c. 60,000 BCE-700 CE

Jeskyně na Flores změnila scénář. Roku 2003 archeologové při smetání prachu v Liang Bua odkryli kosti ženy vysoké sotva 1,06 metru, s chodidly příliš velkými k tělu a lebkou nepodobnou té naší. Ostrov už pro její druh měl vlastní paměť: na Flores se vyprávělo o ebu gogo, malých lesních bytostech, které kradly jídlo a mizely v kopcích. Co si většina lidí neuvědomuje, je tohle: folklor tu možná není metafora, ale poslední ozvěna jiného lidského druhu.

Pak přichází nizozemský chirurg s povahou duelanta. Eugène Dubois dorazil na Jávu v 80. letech 19. století ne proto, aby spravoval kolonii, ale aby našel chybějící článek, a v roce 1891 u řeky Solo objevil to, co nazval javánským člověkem. Evropa se mu vysmála. Dubois nesl urážku špatně, část fosilií schoval pod podlahová prkna svého domu v Haarlemu a jiné badatele k nim léta nepouštěl. Věda má, stejně jako monarchie, své zraněné ješitnosti.

Samo jeviště tehdy vypadalo jinak. Během poslední doby ledové byly Sumatra, Jáva, Bali a Borneo spojeny v jednu velkou pevninu, které badatelé říkají Sundaland, území větší než řada evropských království dohromady. Moře, která dnes oddělují ostrovy, bývala říčními údolími a rovinami, po nichž se zvířata, lidé i příběhy pohybovali pěšky. Indonésie, jak ji vidíme dnes, je výsledkem stoupající vody, která staré světy rozřízla od sebe.

Na tom záleží, protože země nezačíná jedním trůnem, ale přechody. Austronéští mořeplavci připluli s kánoemi s outriggery, rýží, bubny a géniem pro čtení proudů; indičtí obchodníci přinesli písmo i víru; čínské záznamy jen mimochodem zachytily první politická jména. Dávno předtím, než na Jávě vyrostl první kamenný chrám, souostroví už umělo obchodovat, vstřebávat a znovu vynalézat. Dvory přišly až potom.

Eugène Dubois nebyl klidný muž vědy, ale posedlý koloniální důstojník, který riskoval posměch kvůli fosilii a pak ji před světem schoval, když ten posměch opravdu přišel.

Příběhy na Flores o ebu gogo byly kdysi smetány jako pohádky; po Liang Bua působí spíš jako vzpomínka, přes niž je přetažen mýtus.

Srivijaya na vodě, Borobudur v mlze

Věk námořních dvorů, 7th-13th centuries

Představte si svítání ve střední Jávě kolem roku 800: nízko zavěšený sopečný opar, kámen ještě studený po noci a stovky dělníků, kteří tahají bloky do kopce, aby postavili Borobudur. Zanechali po sobě 2 672 reliéfních panelů a 504 soch Buddhů, dost vytesaného kamene na celé knihovny příběhů, a přesto ani jeden jasný dedikační nápis, který by jmenoval patrona tak, jak by na tom evropský princ trval. Právě to ticho dává monumentu jeho zvláštní velikost. Mistrovské dílo. A téměř bez podpisu.

Daleko na západě vládla jiná moc bez velkolepých ruin. Srivijaya, usazená kolem Palembangu na Sumatře, od 7. století ovládala sevření Malackého průlivu a zdaňovala obchod mezi Indií a Čínou jako dvůr, který rozuměl moři lépe než pevnině. Víme to i proto, že se tam v roce 671 zastavil čínský mnich Yijing a našel místo tak učené v buddhistickém studiu, že poutníkům doporučoval trénovat v Srivijaye, než poplují dál do Indie. Co si většina lidí neuvědomuje, je tohle: jedna z největších říší jihovýchodní Asie přežívá méně ve vlastních památkách než v poznámkách kolemjdoucího učence.

Na Jávě dostalo soupeření architektonickou podobu. Dynastie Sailendra vztyčila Borobudur jako buddhistickou mandalu z kamene; linie Sanjaya odpověděla Prambananem, hinduistickým chrámovým komplexem, jehož věže dodnes řežou oblohu u Yogyakarta jako naostřená kopí. Za jasného dne stály tyto posvátné světy téměř na dohled od sebe. Poselství si člověk dovede představit velmi přesně: naši bohové nejsou o nic méně skvělí než vaši.

A přece takové dvory nikdy nebyly nehybné. Moc se přesouvala sňatky, erupcemi sopek, obchodními větry i dvorskými intrikami, které se nám ztratily. To, co zůstalo, stačí k rozpoznání vzorce: raná velikost Indonésie byla námořní, intelektuální a zároveň teatrální. Příští říše zdědí všechny tři prvky a přidá ambici v měřítku, které dodnes formuje představivost republiky.

Yijing nebyl dobyvatel ani král, jen mnich na cestě, a přesto jeho půlroční pobyt uchoval pověst Srivijaye lépe než jakákoli královská chlouba.

O dvoře spojeném se Srivijayou se říkalo, že choval vycvičené orangutany, detail tak podivný, že přežil právě proto, že by si ho žádný úředník nevymyslel.

Přísaha, královna a říše postavená na triku

Majapahit a javánská představivost, 1293-c. 1527

Majapahit začíná lstí hodnou palácového seriálu. Roku 1293, když na Jávu dorazila mongolská výprava Kublajchána, aby potrestala místního vládce, princ Raden Wijaya se nabídl jako průvodce, nechal cizince vyčerpat se ve vnitrozemských bojích a pak se proti nim obrátil a zahnal je zpátky k lodím. Z té dvojité hry založil nové království Majapahit, pojmenované po hořkém plodu maja. Špatné znamení, mysleli si jeho rádci. Název si nechal.

Vůle říše ale měla jinou tvář: Gajah Madu. Při svém jmenování hlavním ministrem v roce 1334 prý složil Palapovu přísahu a zavázal se, že neokusí koření palapa, dokud nebude Nusantara podřízena moci Majapahitu. Dvůr se smál. Jedna královna měla údajně za to, že je to celé žravé a směšné. On pak strávil desetiletí tím, že z toho žertu udělal hloupost, když válkou, tlakem i diplomacií navázal Bali, části Sumatry, Bornea, Sulawesi a malajského světa.

Co si většina lidí neuvědomuje, je tohle: politickou páteří toho příběhu mohla být velmi dobře žena. Tribhuwana Tunggadewi, vládnoucí královna v letech 1328 až 1350, podpořila Gajah Madu, vedla tažení a držela pohromadě dvůr, který by se jinak mohl zhroutit do hodností a marnivosti. Když její syn Hayam Wuruk zdědil trůn, nedostal poklidnou zahradu, ale stroj impéria, který už byl postaven.

Náš nejbohatší svědek je skoro komický ve své lidskosti. Roku 1365 napsal buddhistický dvorský básník Mpu Prapanca Nagarakertagamu, v níž s přesností popsal královský postup Jávou, a pozdější tradice si pamatuje úředníky tak nejisté z pití, že pro ně muselo být po cestě zajišťováno pohodlí. Opilý písař může znít jako nedůstojný strážce paměti. Přesto to byl muž, který zachránil civilizaci před tím, aby se z ní stala pouhá zvěst.

Pak přišlo krvácení. Válka Paregreg v letech 1405-1406, zuřivý občanský konflikt o nástupnictví, oslabila Majapahit zevnitř dřív, než se rostoucí islámské dvory pevněji zachytily pobřeží. Následovalo ne zmizení, ale proměna: jazyk impéria, představa Jávy jako středu i vzpomínka na sjednocené souostroví přežily. Mnohem později se moderní Indonésie k Majapahitu vrátí, kdykoli bude chtít rodokmen dost velkolepý pro národ.

Gajah Mada je připomínán jako bronzový kolos státnictví, ale vyšel z nejasných poměrů přes palácovou gardu a svou legendu si založil u hodovní tabule, přísahou, kterou všichni považovali za směšnou.

První indonéská komunikační družice vypuštěná v roce 1976 dostala jméno Palapa podle přísahy Gajah Mady, důkaz, že staré dvorské divadlo stále živí symboliku moderního státu.

Od stínových loutek k Proklamaci

Svatí, koření, kolonie, republika, 15th century-21st century

Islám dorazil do velké části Indonésie ne nejdřív mečem, ale molem, trhem a loutkovým plátnem. Na Jávě kázali Wali Songo, Devět světců, skrze známé formy a nikdo z nich není milován víc než Sunan Kalijaga, bývalý bandita, který používal wayang kulit a gamelan k výuce nové víry, aniž po Jávě chtěl, aby nejdřív vymazala sama sebe. To je jeden ze starých talentů této země: vstřebat nové, aniž by se vzdala vlastní textury.

Pak připluvila chamtivost. Roku 1621 na Banda Neira prosadil generální guvernér Jan Pieterszoon Coen monopol Nizozemské východoindické společnosti na muškátový oříšek vraždami, deportacemi a otroctvím tak drsným, že původní společnost Bandanů byla téměř zničena. Jediné malé semínko mělo v Evropě cenu jmění a účet se platil indonéskou krví. Co si většina lidí neuvědomuje, je tohle: některé z nejhezčích koloniálních fasád v souostroví stojí na ziscích úplně nasáklých masakrem.

V 19. století měl odpor své vlastní aristokratické tragédie. Princ Diponegoro, pobouřený nizozemským vměšováním a ponižováním javánského dvora, proměnil místní křivdu v jávskou válku let 1825-1830, jeden z nejtvrdších protikoloniálních bojů, jakým kdy Nizozemci čelili. V Jepara psala Kartini, javánská šlechtična narozená roku 1879, z uzavření dopisy o vzdělání dívek, důstojnosti a dusivé etiketě své třídy. Nežila dlouho. Její pero přežilo guvernéry.

Republika se ohlásila v místnosti, ne na bojišti. Dne 17. srpna 1945 v Jakarta, po japonské kapitulaci a pod obrovským tlakem netrpělivých mladých aktivistů, přečetl Sukarno krátké prohlášení u svého domu na Jalan Pegangsaan Timur 56. Mohammad Hatta stál vedle něj. Text je proslule stručný, skoro suchý, ale ten okamžik suchý nebyl: stát byl vyhlášen dřív, než se staré mocnosti mohly vrátit a přerovnat nábytek.

Nezávislá Indonésie se tím nezjednodušila. Teatrální první republika Sukarna ustoupila tvrdému Novému řádu Suharta po masakrech let 1965-1966; v roce 1998 vybuchla Reformasi; demokratický život se vrátil s hlukem, kompromisy a všemi neuklizenými důkazy, že politika je znovu skutečná. I teď se příběh dál pohybuje, od Jakarta k plánovanému hlavnímu městu Nusantara, zatímco Yogyakarta stále střeží staré javánské dvorské rituály a Banda Neira zůstává varováním v mořském vzduchu a vůni koření. Žádná éra tu nikdy nekončí čistě. Obarví tu další.

Kartini, často zploštěná do školní hrdinky, byla ve skutečnosti mladá aristokratka, která s ostrou netrpělivostí psala o tom, jak může zdvořilost fungovat jako klec.

Indonéské vyhlášení nezávislosti přepsal na stroji Sayuti Melik po narychlo provedených úpravách a vlajku vztyčenou toho rána ušila Sukarnova žena Fatmawati v posledních měsících okupace.

The Cultural Soul

Ano, které znamená poslouchejte

Bahasa Indonesia má zdvořilost čerstvě vyžehlené košile. Byla vybrána právě proto, že nepatřila příliš nikomu, což je jiný způsob, jak říct, že mohla patřit všem. V zemi s více než 17 000 ostrovy to nepůsobí jako otázka gramatiky, ale státnictví.

Pak uslyšíte javánštinu v Yogyakarta nebo na nástupištích za Jakarta a podlaha se propadne. Jeden jazyk se promění ve tři schodiště: ngoko pro blízkost, madya pro odstup, krama inggil pro úctu. Věta se může uklonit sama sobě uprostřed.

Cizinec dělá pokaždé stejnou chybu. Někdo řekne iya a cizinec slyší souhlas. Často to znamená jen: slyším vás, přijímám vaše slova, jsem příliš civilizovaný na to, abych je hned shodil ze stolu. Ne může přijít jako ticho, jako úsměv, jako nanti dulu, což zní něžně a často znamená nikdy.

Země je stůl prostřený pro cizince. Indonésie přidává jednu jemnost navíc: cizinec se musí naučit, že jazyk tu není kladivo, ale lak, vrstva na vrstvě, lesklý dost na to, aby mu vrátil jeho vlastní tvář.

Oheň, který se naučil čekat

Indonéská kuchyně nelichotí netrpělivosti. Rendang ze západní Sumatry potřebuje čtyři nebo šest hodin, aby se stal sám sebou, dokud kokosové mléko nezmizí a hovězí neztmavne v něco, co se podobá spíš argumentu než dušenému masu. V Jakarta přijde gado-gado jako studená zelenina pod teplou arašídovou omáčkou a celý talíř dokazuje, že teplota může být filozofie.

Souostroví vaří podle gramatiky, ne podle impéria. Chilli, kokos, fermentovaná pasta, limeta, palmový cukr, kouř. Stejná podstatná jména putují z ostrova na ostrov a vracejí se proměněná, jako by je každý přístav přeložil vlastním přízvukem.

Gudeg v Yogyakarta chutná po jackfruitu a čase. Rawon ve východní Jávě je černý proto, že ořech keluak bylo nejprve třeba zbavit jedu, než směl do polévky; pro národní apetit je to původ hodný úcty. Soto ayam se objevuje u snídaně, při rekonvalescenci, po špatné noci i po dobré noci, a jeho kurkumový vývar nese páru, která lehce voní po rozhřešení.

A pak tempe. Západ se ho pořád snaží brát jako náhradu za něco jiného, což je nezdvořilé. Tempe nic nenahrazuje. Tempe je tempe, javánský vynález s hloubkou hub a ořechů, s chutí pracovního dne, který nepotřebuje potlesk.

Choreografie zdrženlivosti

Indonéské způsoby stojí na odmítání zraňovat vzduch. Dáváte i přijímáte pravou rukou. Neukazujete obviňujícím prstem, když tutéž práci může s větší grácií vykonat celá ruka, měkká a otevřená. I tělo se tu učí diplomacii.

Na Jávě vládne sungkan v situacích, které by Evropan řešil přímočaře a pak tomu říkal upřímnost. Zaváháte, než přijmete. Odmítnete jednou, dvakrát, někdy třikrát, ne proto, že čaj, koláč nebo místo nechcete, ale protože touha musí být správně oblečena, než vstoupí do místnosti.

To může mást návštěvníky na Bali, v Denpasar nebo Surabaya, kde se praktický život pohybuje rychle a skútry z aplikací bzučí jako hmyz s termínem. Pod tou rychlostí ale leží stejný instinkt: nikdy nezahnat druhého člověka veřejně do kouta, když mu jemnost může zachovat tvář. Malu není divadelní zardění. Je to společenský meteorologický systém.

Přímá odpověď je efektivní. Efektivita tu ale není nejvyšší ctnost. Často vítězí harmonie a člověk začne chápat, že odložená reakce, změkčené odmítnutí nebo smích přesně v okamžiku, kdy by napětí mohlo ztvrdnout, nejsou úhyby, ale malé mistrovské kusy soužití.

Kadidlo pro viditelné i neviditelné

Indonésie je většinově muslimská a svolávání k modlitbě se může městem nést s prostou autoritou vody hledající svou hladinu. Jenže náboženství tu zřídka přichází samo. Nabaluje se. Přebírá místní rytmus, ponechá si starší gesto, naučí se vůni místa.

Příběh islámu na Jávě se nedá oddělit od divadla. Sunan Kalijaga, světec a podle tradice bývalý bandita, používal wayang kulit a gamelan k výuce víry, což působí moudřeji než přijít s kladivem. Obrácení skrze stín a bronz má víc elegance než obrácení mečem.

Pak si Bali trvá na vlastní kosmologii. V Ubudu a po celém ostrově se na prahách, skútrech, svatyních i pokladnách objevují malé obětiny z květin, rýže a kadidla, jako by každodenní život vyžadoval neustálé uzavírání míru s neviditelným. Musíte našlapovat opatrně, jinak o sobě prozradíte, že věříte jen tomu, co lze auditovat.

Yogyakarta drží pokoj pro Nyi Roro Kidul, Královnu jižního moře. Dvorský rituál pro ni stále nechává místo. Tím myslím vrstvení: moderní republika, země s muslimskou většinou, ústavní řád a někde uprostřed zařízený pokoj pro mořského ducha. Rozum by se neměl cítit ohrožen. Rozum by si měl dělat poznámky.

Kámen, cihla a marnivost bohů

Velké indonéské památky jsou spory vedené materiálem. Borobudur u Yogyakarta se zvedá jako buddhistická mandala ze sopečného kamene a jeho 2 672 reliéfních panelů vypráví příběh tak dlouhý, že procházka se mění v četbu nohama. O padesát kilometrů dál odpovídá Prambanan výškou a hinduistickou vertikalitou, jako by se stavitelé rozhodli, že teologii lze vyřešit siluetou.

Půvabný detail je v tom, že dynastie za nimi se navzájem sledovaly. Sailendrové budovali hmotu a meditaci. Sanjayové budovali věže pro Šivu a udělali je vyšší. Rivalita už financovala i horší věci.

Majapahit zanechal ve východní Jávě další lekci: červenou cihlu, brány rozštěpené jako hora rozlomená ve dví, nádvoří, která chápou obřad, aniž ho vysvětlují. Pozdější mešity, hlavně ty starší javánské, často odmítly dovezenou kupoli a ponechaly si vrstvenou střechu. Víra se změnila. Linie střechy si pamatovala.

Architektura se tu chová jako samo souostroví. Pohlcuje příchozí, odmítá čistotu a ponechává si části, které se ukážou jako užitečné nebo krásné. Chrám, mešita, pavilon paláce, zeď balijského dvora v Denpasar: všechny naznačují stejnou herezi. Kontinuita má větší váhu než doktrína.

Bronz, který si pamatuje déšť

Gamelan nezačíná; zhušťuje se. Bronzové gongy, metalofony, bubny, tu a tam hlas rákosového nástroje, a najednou se změní hustota vzduchu v místnosti. Západní ucho hledá melodii, které se může chytit. Indonéská hudba vás raději nejdřív obklopí.

Ve střední Jávě, zvlášť kolem Yogyakarta, může puls působit obřadně, skoro dvorsky, jako by každý úder prošel lekcí postoje. Na Bali se soubor může rozzářit, zrychlit, proplétat se v rytmech, které se navzájem honí přes takty a ještě se tomu smějí. Stejná rodina. Jiná povaha.

Tahle hudba žije s ostatními uměními, ne nad nimi. Doprovází stínové loutky, tanec, přechodové rituály, palácové obřady i chrámové slavnosti. Gamelan se zkrátka jen nenavštěvuje. Do gamelanu se vstupuje jako do akustické etikety.

Gong učí pokoře lépe než mnoho filozofů. Zazní, rozkvete, dohasne a ticho po něm je součástí skladby. Indonésie tomu rozumí instinktivně: hluk není opakem ticha, jen jeho spojenec.